Konciliarismus je v podstatě falešná teorie o držiteli nejvyšší autority v církvi. Nazývá se také koncilní teorií a přisuzuje nejvyšší pravomoc jurisdikce všeobecnému shromáždění biskupů, které jedná nezávisle na papeži, a upírá ji papeži a skutečnému ekumenickému koncilu.
Někdy je konciliarismus definován jako teorie, která prosazuje nadřazenost ekumenického koncilu nad papežem. Ačkoli se tato definice používala po staletí a v současné době se stále vyskytuje v teologických a kanonických textech, je lépe se jí vyhnout, protože termín ekumenický koncil se v ní používá ve volném smyslu. Ekumenický koncil nemůže existovat bez aktivní účasti papeže, přinejmenším ve formě schválení rozhodnutí koncilu. Shromáţdění biskupů bez papeţe není ekumenickým koncilem.
Jiná definice, kterou lze nalézt především v právních textech, říká, ţe konciliarismus je teorie, která připouští odvolání se z rozhodnutí papeţe na rozhodnutí ekumenického koncilu. Stejná námitka proti nesprávnému používání tohoto termínu platí i zde a je třeba poznamenat, že definice uvádí spíše praktický důsledek koncilní teorie, než aby popisovala její podstatu.
Teologická analýza. Tento článek podrobuje konciliarismus kritické analýze a jeho základní prvky staví na pozadí současných poznatků o struktuře církve, aby bylo možné lépe pochopit nedostatky této teorie. Závěry jsou platné pro každou formu konciliarismu, neboť ve všech jeho historických projevech existuje dostatečná myšlenková jednota, která ospravedlňuje společný přístup k jeho různým školám.
Klasickou formulaci koncilní teorie lze nalézt v dekretu Sacrosancta z pátého zasedání kostnického koncilu v roce 1415:
Tato svatá synoda v Kostnici … prohlašuje, že jsouc shromážděna podle zákona a v Duchu svatém a jsouc všeobecným sněmem zastupujícím katolickou a bojovnou církev, má svou moc přímo od Krista; každá osoba jakéhokoli postavení nebo důstojenství, ať je to i papež, musí být poslušná ve všem, co se týká víry, vykořenění současného rozkolu a všeobecné reformy této Boží církve v její hlavě a údech.
V dalším odstavci koncilního prohlášení se říká, že všechny osoby jakéhokoli stavu, postavení nebo důstojenství, papeže nevyjímaje, podléhají pokání a trestu, pokud budou shledány neposlušnými (viz H. Denzinger, Enchiridion symbolorum, vyd. A. Schönmetzer 1151, introd. poznámka).
Tento a podobné texty, které by bylo možné citovat (např. z 39. zasedání téhož koncilu), ukazují, že základním omylem konciliarismu je, že přisuzuje nejvyšší jurisdikční pravomoc všeobecnému shromáždění biskupů, kteří jednají nezávisle na papeži. Teologicky tento omyl pramení z chybného pojetí biskupského kolegia: předpokládá, že toto kolegium může plně existovat a být subjektem práv a povinností, když je zbaveno své hlavy. Není tomu tak: kolektivní moc daná katolickému episkopátu je v jejich středu přítomna pouze tehdy, když je neporušeno hierarchické společenství mezi hlavou a členy, papežem a biskupy. Když toto společenství chybí, kolektivní moc episkopátu nemůže být přítomna. Proto všeobecné shromáždění biskupů, kteří jednají nezávisle na papeži, nemůže být skutečným ekumenickým koncilem.
Druhým zásadním omylem konciliarismu je zkreslování papežského úřadu. Ten je z Kristovy vůle strážcem klíčů k užívání veškeré jurisdikční moci v církvi, a to i k moci ekumenického koncilu. Z toho vyplývá, že nemůže být podřízen žádnému shromáždění biskupů a že spíše oni jsou podřízeni jemu v užívání moci, která jim byla dána jejich svěcením a hierarchickou církví. Proto má papež pravomoc svolat všeobecný koncil, řídit jeho práci a potvrzovat jeho rozhodnutí.
Právo odvolat se proti rozsudku papeže ke všeobecnému shromáždění biskupů je praktickým důsledkem konciliarismu. Protože tato teorie obléká všeobecné shromáždění biskupů do nejvyšší soudní pravomoci a upírá ji Petrovu nástupci, je logické, že prosazuje možnost odvolání od papeže k jeho spolubratřím biskupům, kteří by zasedali jako nejvyšší soud církve.
V některých svých radikálnějších podobách vychází koncilní teorie z myšlenky zastoupení. Vlastníkem moci by byl Boží lid, shromáždění věřících, které by tuto moc svěřilo biskupům a biskupové zase papeži – s právem odvolání po celé linii, pokud by došlo ke zneužití ze strany správců. Biskupové jsou tedy považováni za zástupce věřících a papež za zástupce věřících i biskupů. Přirozeně by biskupové měli právo soudit papeže a zbavit ho jeho úřadu, kdyby to považovali za nutné pro dobro církve.
Blud teorie zastoupení spočívá v tom, že pojímá strukturu církve, jako by šlo o politické společenství. I když je pravda, že ve státě jsou občané zdrojem politické moci a svěřují ji své vládě, je nesprávné pojímat církev jako demokratickou instituci. Kristus svěřil veškerou soudní moc biskupům a jednoho z nich, Petrova nástupce, ustanovil univerzálním biskupem celé církve s mocí nad všemi ostatními.
Výroky církve. Omyl konciliarismu byl několikrát odsouzen, ale jeho doktrinální nedostatek při vysvětlování struktury církve lze nejlépe vidět nikoliv na základě jeho odsouzení, ale na základě zvážení pozitivních výroků o moci církve, které učinil církevní učitelský úřad.
vatikánský koncil i definoval v dogmatické konstituci o církvi Pastor aeternus (Enchiridion symbolorum 3050-75) plnou a nejvyšší jurisdikční moc papeže nad univerzální církví, a to jak při definování víry, tak při praktickém zákonodárství. Tato moc byla koncilem prohlášena za běžnou a bezprostřední, zasahující všechny církve, jejich pastýře a věřící. Protože tato definice je neslučitelná s jakoukoli koncilní teorií, která by připouštěla nadřazenost biskupského shromáždění nad papežem a možnost odvolání se z papežova rozsudku k biskupům, je třeba koncilismus vyloučit jako neslučitelný s katolickou vírou.
vaticanum ii v dogmatické konstituci o církvi Lumen gentium popisuje vnitřní strukturu církve a tvrdí, že existuje trvalá jednota mezi údy a hlavou biskupského sboru. Jasně uvádí a zdůrazňuje, že členové se podílejí na korporativní moci biskupského sboru, ale pouze tehdy a tehdy, když jsou v hierarchickém společenství s jeho hlavou. Z toho vyplývá, ţe shromáţdění biskupů bez papeţe by bylo bezmocné.
Nakonec oba vatikánské koncily vylučují jakoukoli teorii zastoupení ve vládě církve. Jurisdikční moc, právo a povinnost živit a řídit stádo, nemají věřící, ale byla dána biskupům osobně, biskupskému kolegiu jako korporativní jednotě a náměstku Kristovu, papeži. Ti mají svou moc od Boha bez jakéhokoli zprostředkování ze strany věřících. Tím, že mají svou moc, jsou správci od Boha, nikoli od obce. Jejich moc by však měla být využívána ve prospěch Božího lidu. Jsou-li někdy nazýváni zástupci církve, měl by se tento termín na ně vztahovat pouze ve volném smyslu; neměl by znamenat, že svou moc přijímají od svých poddaných.
Mezi výslovnými odsouzeními konciliarismu je snad nejdůležitějším dokumentem bula Exsecrabilis, kterou vyhlásil Pius II. v roce 1460. Enea Silvio de‘ Piccolomini (Pius II.) byl ve svém dřívějším životě, než byl vysvěcen na kněze, horlivým zastáncem konciliarismu. Jako papež jej odsoudil a označil za chybné a odporné učení, které připouští legitimitu odvolání z papežova rozsudku na všeobecný koncil (Enchiridion symbolorum 1375).
Postoj církve ke konciliarismu se od dob Pia II. nezměnil. Dnes se odráží v několika kánonech Kodexu kanonického práva. „Z rozsudku římského papeže se nelze odvolat k ekumenickému koncilu“ (c. 228.2). Ti, kdo se o takové odvolání pokusí, jsou exkomunikováni a podezřelí z kacířství (c. 2332), a kapitola o církevních soudech začíná c. 1556: „První stolec nepodléhá žádnému soudci.“ Tato praktická ustanovení jsou projevem hlubokého doktrinálního přesvědčení.
Bylo by však nesprávné vyvozovat, že všichni teologové, kteří přijali koncilní teorii v jedné z jejích historických podob, byli formálními heretiky. Někteří z nich byli osobnostmi velké duchovní úrovně a intelektuální integrity a úzkostlivě hledali řešení problémů své doby. Nenašli správné řešení a přijali teorii cizí katolické víře, ale je třeba si uvědomit, že neměli k dispozici stejný teologický arzenál jako dnes a že byli do jisté míry průkopníky ve zkoumání tajemné podstaty církve.
Viz též: konciliarismus (dějiny); koncily, všeobecné (ekumenické), dějiny; koncily, všeobecné (ekumenické), teologie; primát papeže.
Bibliografie: II. vatikánský koncil, Lumen gentium, Acta Apostolicae Sedis 57 (1965) 5-71. h. jedin, Lexikon für Theologie und Kirche, ed. j. hofer a k. rahner (Freiberg 1957-65) 6:532-534. g. alberigo, Lo sviluppo della dottrina sui poteri nella chiesa universale (Rome 1964). b. tierney, Foundations of the Conciliar Theory (Cambridge, Eng. 1955). v. martin, „Comment s’est formée la doctrine de la supériorité du concile sur le pape,“ Revue des sciences religieuses 17 (1937) 121-143, 261-289, 405-427.
.